Velká očekávání někdy mívají za následek nespokojenost i s jinak povedeným výkonem. Envy se to ale netýká. Nad jejich sehraností zůstával rozum stát, zvuk se brzo dostal přesně tam, kde měl být, dokonce i nasvícení se podařilo, což mě ve spojení s charismatem hráčů přimělo mít sem tam i otevřené oči. Mentálně jsem udělal spoustu pěkných fotek.
Insomniac Dose je ultimátní emo deska. Tolik přímočarého, opakovaně gradovaného prožitku zahraného bez afektu tak, že tomu člověk věří, není snad nikde jinde. Díky tomu ji ale nemůžu poslouchat nijak pravidelně. Vyžaduje veškerou pozornost a nechává mě sice šťastně, ale hodně vyčerpaného. Recitation zdaleka nemá sílu Insomniac Dose, díky čemuž je ale zároveň přístupnější a různorodější, ačkoli podobně epická. Na živo pak kombinace obou funguje skvěle. Ohromnou sílu měla každá zahraná skladba, střídání klasicky gradovaných věcí z Insomniac Dose, romantických předeher (připomínajících Mono) a živějších, veselejších věcí z Recitations vytvořilo perfektní vývoj k poslední skladbě před přídavkem. Tam koncert vygradoval do euforického finále, které nemělo daleko ani k Morriconnemu naživo.
Jakmile jsem zavřel oči, bylo to přesně jak jsem doufal. Nohy se mi pomalu odlepily od podlahy. Se zakloněnou hlavou jsem vystoupal pod strop. Pak celá Akropole explodovala zvukem, začala se naklánět a kymácet a já jsem jako hadrová panenka v bouřce vrážel do zdí, do balkónů, do stropu, do ostatních, než jsem skončil na podlaze s tvářemi mokrými od slz a s nosem od krve. A potom znovu.
Ravelin 7 jsem před pár lety viděl v Yachtu a paradoxně mi tehdy připadali výrazně sehranější. Zvuk měli v Akropoli hodně ostrý a jednotlivé nástroje se spíš přetlačovaly, než aby fungovaly společně. Několik gradací pak vyznělo trochu naprázdno. Potenciál je v jejich hudbě evidentní, ale něco tomu chybělo. V Yachtu se jim to tehdy povedlo výrazně líp.
