čtvrtek 14. října 2010

OBSCENE EXTREME 2010

Obscene Extreme se letos konal po jedenácté, pro mě to byla premiéra. Mix grindcore, death metalu a crustu znamená méně metalové pózy než na Brutal Assaultu, méně dogmatismu než na Play Fast Or Don't (nemluvě o Fluff Festu), větší variabilitu hudby i lidí a slušnou pravděpodobnost, že ať budu koukat na kteroukoli kapelu, budu se bavit. Zážitek z festivalu jsem měl bohužel docela omezený. Přijeli jsme až během pátečního večera (a stan stavěli do setu Doom), v sobotu večer začalo hustě pršet a přestalo až někdy nad ránem (a já byl moc pohodlný na to si to užít déšť nedéšť), takže zbývá páteční noc a sobotní den. I za tu chvíli ale hrála spousta výborných kapel - vyzdvihl bych neocrust Passiv Dödshjälp, crust Social Chaos a především old school grindcore smršť Bloody Phoenix. Peklo, co rozpoutali, se nedalo srovnat s ničím jiným, co jsem na festivalu slyšel. Naprostá vichřice a počátek dlouhodobějšího vztahu.

Z kapel, co tam byly a já je neviděl, mě paradoxně mrzí hlavně Lycanthrophy a Needful Things, ze zvědavosti pak Doom a Rompeprop.

Festivalu samotnému nebylo co vytknout. Obrovské plus je skvělý areál, kde se dá mimojiné zároveň sedět ve stínu a koukat na pódium. Docela mě mrzí, že se mi tam nepodařilo strávit víc času. Díky, Obscene Productions.

Na začátku léta jsem si koupil foťák a v průběhu festivalu zhruba přišel na to, jak zvýšit ISO a fotit na prioritu času. Celou galerii najdete na Flickru.

Grindmarket [Obscene Extreme 2010]

Vietnamese Hell [Obscene Extreme 2010]

Sleeping Viking [Obscene Extreme 2010]

Kru$h [Obscene Extreme 2010]

Don't Be Fooled [Obscene Extreme 2010]

[Obscene Extreme 2010]

Bloody Phoenix [Obscene Extreme 2010]

Bloody Phoenix [Obscene Extreme 2010]

Kinder Grinders [Obscene Extreme 2010]

Avulsed [Obscene Extreme 2010]

Avulsed [Obscene Extreme 2010]

Don't Look Back in Anger [Obscene Extreme 2010]

pondělí 11. října 2010

GOLDFRAPP - FELT MOUNTAIN [RECENZE]

Stejně jako každý rok, právě teď je čas pro první album Goldfrapp. K sychravému světu patří sychravě snová, atmosférou Twin Peaks nasáklá hudba Felt Mountain, jako málo co jiného. Už deset let staré album (mimochodem můj o něco pozdější první pokus o recenzi) je perfektní kombinací podivně noir jazzu, trip hopu bez hip hopového základu a inspirace soundtracky ke starým James Bondům (zvláště Pilots a Human). Album nemá slabé místo, vrcholem alba je pak závěrečná Horse Tears, která je zvláštním způsobem křehká a epická zároveň. Náměsíčné, zvláštně tísnivé a krásné.


Nemůžu než nahrát i obrázek, který sice už nepatří do období Felt Mountain (narozdíl od portrétu krátkovlasé Allison Goldfrapp, hlasu a prezentátorky Goldfrapp; šedá poloneviditelná eminence a druhá polovina dvojice je Will Gregory), ale má příběhu a atmosféry na rozdávání. Navíc pěkně ilustruje dva zásadní znaky Goldfrapp: pozornost věnovanou vizuální stránce a proměnlivost všeho s každým albem - od stylizace přes hudbu až po žánr. V pražském posh SaSaZu zítra odehrají koncert na propagaci svého posledního alba Head First ve znamení popu osmdesátých let a zářivých šusťákových úborů.

sobota 29. května 2010

GROUPER - DRAGGING A DEAD DEER UP A HILL [RECENZE]

Grouper je projekt Liz Harris, pod kterým vydává desky už od roku 2005. Od původního primárně zvukového projevu prolínajících se zasněných smyček ozvěn kytar se postupem času posunula k více písničkářskému pojetí, zvláště na tomto albu z roku 2008. V podstatě čistý drone se změnil v něco, co snad lze označovat jako drone folk či weird folk. Přibyla klasická struktura skladeb, zpěv a čisté subtilní kytary. Zachována zůstala mimořádně zasněná atmosféra. Dragging a Dead Deer Up a Hill je zřejmě její nejpřístupnější a nejmelodičtější deskou, zároveň ale stále funguje jako kouzlo, jako melancholická droga. Budí dojem shluku polozapomenutých vzpomínek, u kterých si nejste zcela jisti, zda se vám skutečně staly, šlo o sen, nebo o sugesci.

Tento dopad je akcentován snad ještě více při živém vystoupení. K tomu Liz stačí kytara, asi šest diktafonů s audiokazetami, ze kterých přehrává přednahrané ozvěny, promítání lehce se třpytící černé vodní hladiny a neuvěřitelné kruhy pod očima. Celý koncert jsem prožil ve stavu, jaký si matně pamatuji ze snů, ve kterých se marně snažím otevřít oči. Díky Letmo Productions za zprostředkování nádherně nestandardního zážitku.


Její desky se dají koupit přímo od ní, ideálně zřejmě po domluvě přes email. Paradoxně tento email získáte tehdy, až když si její desku koupíte. Vzhledem k tomu, že zřejmě nechce, aby její email visel někde na internetu, nebudu ho dávat ani sem. Pokud by o něj měl někdo zájem, napište mi a pošlu vám ho.

pátek 7. května 2010

FUCK DANCE, I WANT SEIZURE [VIDEO]

Koncertní program je letošní květen neuvěřitelně nabitý jmény, které stojí za to vidět. Den před brněnským koncertem Discharge (15. května) bude v pražské Arše hrdý rodák z Winnipegu Aaron Funk se svoji breakcore hydrou Venetian Snares. Žádné zbytečné výšky, o to víc infarktu.
Na výborném fan videu je skladba z alba The Chocolate Wheelchair Album z roku 2003. Ne úplně aktuální věc, ale dobře ilustruje rozvernou agresivitu, kterou jsem se naučil si s Venetian Snares spojovat, a v jejímž duchu se nese i poslední album Filth. Pokud zrovna není vystřídaná romanticky rozervanou vážnou hudbou s útoky frenetického breakcore (alba Rossz Csillag Alatt Született a My Downfall) nebo prostě vzteklým hlukem.

středa 5. května 2010

OSLAV SVÝ ZOUFALSTVÍ

Zkáza se pozastavila a Festa Desperato hraje dál. Jedna z našich nejlepších hardcore punkových kapel zahraje 16. května v brněnském Yachtu. Jako bonus je v ceně i disbeat legenda Discharge (!) a slovenští Roxor. Utopíme se ve vichřici špíny.

pondělí 3. května 2010

DRINK AT ALTAR OF PLAGUES FOR YEAR OF NO LIGHT


Bylo deštivého prvního máje a mně se po nějaké době podařilo opět se dostat na Sedmičku. (Po cestě mi hráli Thergothon a Stabat Mater, což společně s deštěm a ještě o něco větší než obvyklé koncentraci žebráků a bezdomovců všude okolo udělalo už z cesty zvláštní zážitek.) Owlstorm Booking svým tuším prvním koncertem u nás skrze Slávka do Prahy vrátili francouzské Year of No Light a představili irské Altar of Plagues.

Year of No Light jsem minule viděl a mám jejich první desku, nicméně nepoznal jsem je. Najednou mají dva bubeníky, tři kytaristy, basáka a nemají zpěváka. Základ hudby je stejný, stále hrají něco, čemu se střídavě říká post-metal, post-hardcore, artcore; prostě zlého bratra post-rocku. Navíc se zálibou v post-punku, kterou lze vedle povedeného coveru Disorder od Joy Division vidět i v důrazu na rytmice. I díky němu a dobrému zvuku se v jejich hudbě dalo příjemně se ztratit.

Stejně jako u Altar of Plagues. O nich jsem věděl jen to, co jsem se dočetl z propagace koncertu. I přes to, že jde o Iry, hrají zcela kaskádský (z Cascadian) typ black metalu. Čili black metal jako od Wolves in the Throne Room, zde konkrétně jako Wolves in the Throne Room v době, kdy mě bavili. Vedle splitu Year of No Light s Rosettou a East of the Wall a LP Insuciety jsem nakoupil i tour verze desek SOL a White Tomb, tak doufám, že z desky budou znít podobně jako naživo. Obě kapely mohly hrát střídavě celou noc a bylo by to fajn. Velmi prospělo i to, že na pódiu zůstaly jen bubny a kapely hrály vytažené do publika. Sedmička tak vypadala optimálně zaplněná, nezůstávalo zbytečné stydlivé místo mezi pódiem a publikem a já neměl pocit, že se na kapelu dívám do akvária. Sedmička ten večer fungovala lépe než obvykle.

Mokrá cesta z kopce pak příjemně uzavřela večer prvního máje, který byl vlastně mnohem víc máchovský, než líbání pod sochou může kdy být.

neděle 24. ledna 2010

HORRID CROSS - DEMO I & II [DOWNLOAD]

Black metal od lidí z hardcore scény je vždy dobrá zpráva. Eliminuje se nebezpečí pubertálního adorování války, čistoty rasy (aneb „pojďme šukat jen mezi sebou, ať rychle degenerujeme“), převlékání se za rytíře (vážně, jak se takoví lidé mohou brát tak smrtelně vážně), běhání ve slovanských halenách nebo vikingských kroužkových košilích, snobské pseudofilozofické plácání a podobné oblíbené black metalové kratochvíle. Najednou je důraz na hudbě samotné, na její atmosféře, energii. Když se navíc hudba daří tak, jako v případě Horrid Cross, je to svátek (samozřejmě zcela nesvatý).

Horrid Cross se poskládali ze členů Nazi Dust a Divisions a na svých dvou dosavadních demokazetách vydaných během roku 2009 zahráli v mých očích ultimátní black metal. Lineární, rychlý, syrový, surový, lo-fi, všechno co má black metal být a nic navíc. Frenetický běh nočním lesem (díky H.K.) jak má být. Každé demo má jen tři skladby, dohromady mají zhruba sedmnáct minut, první nemá texty, jen křik, druhé už nějaké texty má, ale netuším o čem. Domácí kopie obou kazet jsem si objednal na irradiatedcorpse@hotmail.com, pět dolarů za kus, label ke kterému budou mít nejblíž bude pravděpodobně Youth Attack a Satan's Din.

Pevně doufám ve vydávání dalších věcí ve stejném stylu.

MONARCH! - MER MORTE

Monarch!, Mer Morte, down-tempo, 2008, Throne Records, Francie, www.myspace.com/monarchuberalles

Monarch! jsou z Francie, jsou tři a od roku 2005 vydávají extrémně pomalý doom ohlodaný na sludge. Mají hned několik poznávacích znamení. Nikdo z kapely nevypadá jako metalový šampón. Za mikrofonem mají pěknou holku. Emilie střídá terorizující řev s éterickým čistým vokálem. Grafika je jako od dvanáctileté satanistky. Hudba spočívá ve sladěných erupcích bicích, kytary a basy a následného nekonečného feedbacku. Ekvivalent hromu do sněhové vánice. Žádný umělohmotný ambient ani samply. Jen kytara, basa, bubny a hlas prohnaný přes ozvěnu. Každý tento faktor a jejich vzájemná kombinace je přesně to, proč je mám rád.

Mer Morte je jedna skladba rozdělená na dvě strany desky. Celá první strana je předehra, jednoduchost hudby Monarch! dovedená do extrému. Zvuk, feedback a vzdálený hlas Emilie, spíš náznak než zpěv. Slyšíte mrazivě vábivou sirénu, ale je schovaná někde v mlze. Druhá strana pak naopak hned od začátku graduje, mezi erupcemi zvuku se zkracuje interval a Emilie pomalu, ale vší silou vykřikuje slova textu. Dlouhý konec už opět odeznívá ve stylu první strany, jen šepotu a polozpěvu je víc.

U extrémního down-tempa se těžko hodnotí kvalita. Je mi úplně jedno, že technicky to není hudba. (Na druhou stranu, pamatovat si tempo, nástup gradující frekvence a strukturu u minimalizmu roztahaného na čtyřicet minut nebude jen tak). Mer Morte je zřejmě jejich nejklidnější věc, skoro jde spíš o rytmický kytarový ambient, než o sludge (jako hráli na skvělém eponymním 2xCD) a má nejblíž k nařčení z toho, že jde jen o prázdnou zvukovou vatu. Přesto mě to baví. Mer Morte neterorizuje, neděsí, nezraňuje. Má specifickou atmosféru a zvuk, ve kterém se rád nechám topit. Okultní, na feedbacku postavený chill-out, který zcela vyplňuje prostor.

Varování: Throne Records trvá asi čtyři měsíce dostat zaplacenou desku z Francie sem. Doporučení: předně zkuste kontaktovat Doomentia Records. Plakát uvnitř je příjemný bonus.

KYLA - INTO THE DEPTHS/BLOOD

Kyla, Into the Depths/Blood, black metal, 2009 (kazeta 2005), Turannum, Švédsko

Kyla je především Kim Carlsson, stejně jako Hypothermia. Tento sedmipalec je znovu vydané kazetové demo z roku 2005, jen bez outra. Více než Hypothermii se Kyla podobá Tristovým Sebevražedným andělům. Nepřehledné ledové kytarové plochy, monotónní bicí a ztracené výkřiky rezonují v okolní prázdnotě. Křik víc než cokoli jiného zní jako plíce trhající snaha vydat zvuk, být slyšet. Ani náznak textu, vývoje, gradace, prázdnota je hlavní a jediný motiv. Stejně dobře funguje na zmrzlém poli, daleko ode všeho, jako mezi sklepy, garážemi a paneláky. Kyla je stejně jako Trist kulminace monotónnosti black metalu podtržená znásilněním shoegaze kytar. Jakmile se objeví kapela, co zkříží black metal se shoegaze tak, aby nejen zvukově utekla stereotypům obou žánrů, budu mít novou oblíbenou kapelu.

Desku nebude úplně lehké u nás pořídit. Turannum už asi dva a půl měsíce pracuje na eshopu tak usilovně, že stará stránka zmizela z webu. Možná se dostala k někomu komerčněji zaměřenému (ten, kdo chce aspoň sem tam něco prodat) do distribuce. Stáhnutelné by to mělo být bez problémů.

sobota 23. ledna 2010

ELIZABETH ANKA VAJAGIC

Elizabeth Anka Vajagic, singer-songwriter, Constellation, Kanada, www.myspace.com/elizabethankavajagic

Hudba Elizabeth Anky Vajagic je rozkročená mezi písničkářstvím a kanadským post-rockem. Na klasickou singer-songwriter produkci je obtížně uchopitelná a abstraktní, na post-rock je přece jen relativně písničkářská. K nenápadně nazvučené kytaře se přidává klavír a hromada tichých ruchů a zvuků typických pro kanadskou post-rockovou scénu (Godspeed You! Black Emperor, Set Fire to Flames, A Silver Mt. Zion). Což není náhodou, s Elizabeth hrají stejní lidé jako v těchto kapelách (alespoň někteří). Naštěstí (alespoň pro mě) není hudba na artovém zvukování postavená. Zásadním nástrojem není kytara, klavír, ani zvukové experimentování, ale HLAS. Hlas Elizabeth je hluboký, dramatický, plný, tajemný. Kdyby hlasy byly jídlo, tento by byl pořádný kus masa (i když ona bude nejspíš vegetariánka, ani nevím proč, tohle přirovnání mi nejde z hlavy). Vše ostatní je tiché a subtilní, vše je pomalé.

Vydala zatím jen LP Stand With Stillness Of This Day a EP Nostalgia/Pain. EP je méně písničkářské a víc ambientní a zvukové, hlas i atmosféra ale zůstávají stejné. Obě desky vyšly na Constellation a vypadá to, že obě jsou stále k dispozici.

Elizabethin hlas mě přenáší do dřevěného srubu někde v Kanadě, tak pozdě v noci, že už je brzy ráno (to ale neznamená, že by se mělo blížit svítání), z ohně už jsou jen doutnající žhavé uhlíky a oči udržím otevřené už jen napůl.